Kde jsou kořeny Vašich sportovních úspěchů?

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala dělat atletiku jsem ani netušila, co to všechno obnáší. U nás žádný atletický oddíl nebyl a vlastně teprve na školních závodech jsem poprvé hodila koulí. Ale hrála jsem českou házenou a sport mě vždycky velmi bavil. Můj otec byl obrovský sportovní nadšenec a já jsem už jako čtrnáctiletá holka, ve skrytu duše toužila po sportovních úspěších a možná i po sportovní slávě. To byla doba kdy jsem studovala na gymnáziu ve Veselí nad Moravou. Protože pocházím z velmi skromných poměrů, byla jsem doma vždycky vedena k tomu, abych si plnila svoje domácí pracovní povinnosti, u toho jsem studovala a začínala s atletikou. Moji rodiče mě naučily zodpovědnosti a disciplíně, u nás nešlo něco nesplnit nebo nějakým způsobem se z něčeho vylhat.

Atletika je obor, kde za úspěchem stojí úžasné množství dřiny a vůle, měla jste jí vždy dostatek?

Mít nebo nemít vůli, to je člověku dané. Nemyslím, že by existoval recept, jak vůli získat nebo se jí naučit. Je to asi jedna z věcí, se kterými jsem se narodila. Domnívám se, že zdravou vůli a ctižádost v sobě mám od narození. S tou dřinou je to horší. Spíš je to otázka toh, co kdo je ochoten tomu sportu obětovat. Nejen atletika, ale každý sport je dřina a tvrdá práce. Když jsem cítila, že to u mě bude s atletikou vážné, musela jsem opustit řadu věcí, které jsem měla a mám ráda. Například mojí velkou láskou byly knížky. Jak se,ale začnete věnovat něčemu naplno, většina koníčků musí jít stranou. Ale kdo něco podobného zažil, jistě mi dá za pravdu, že každý lidský život je součtem nálezů a ztrát. Víte, když máte ten sport rád, tak to, že přestáváte mít na ostatní radovánky čas, ani necítíte jako oběť.

V roce 1972 přišel Váš první výrazný úspěch na olympiádě v Mnichově. Jak dnes vidíte tu cestu k prvním úspěchům? Nebyly chvíle, kdy jste si říkala, že byste s atletikou nejraději skončila?

Ta složitá cesta k úspěchu trvala od mých čtrnácti let. Věřte, ona žádná cesta k úspěchu není snadná. Každý kdo něčeho dosáhl, se musel potýkat s řadou peripetií. Kdybych říkala, že jsem v každé chvíli byla odhodlanou a že jsem nikdy nepřemýšlela o tom, zda to co dělám má nějaký význam, tak to bych lhala. Určitě byly okamžiky, kdy jsem se necítila dobře, ale právě ty úspěchy a věci o kterých jsme mluvili vůle a ctižádost mně pomohly tyto stavy překonat. Vůbec celý můj dosavadní sportovní život, bez ohledu na úspěchy, byl obrovskou školou.

Co Vám tedy dal život vrcholové sportovkyně pro ten normální pracovně-soukromý život?

Nepochybně velmi mnoho. Já jsem dnes v roli manažerky a podnikatelky a všechny ty záležitosti vůle, bojovnosti, snad i smysl pro fair play, jsou u mě denním, takřka pracovním nástrojem. Ten vrcholový sport mě naučil také pohybovat se po světe, postarat se sama o sebe, určitě jednat s lidmi a rozumět lidem. Dal mi spoustu kontaktů, bez kterých se v dnešní době manažer jednoduše neobejde. Dal mi i řadu kamarádů a přátel, což jsou je pro mě nesmírně důležité.

Jak je to s kamarádstvím a přátelstvím mezi vrcholovými sportovci?

Abych pravdu řekla, mám na to svůj názor. Není to jistě jednoduché mít kamarády a být kamarádem, je to takový druh zodpovědnosti. Já jsem měla kamarády většinou kolegy z reprezentace - Imricha Bugára, Ludvíka Daňka, Jardu Brabce atd. Já jsem se snažila chovat ke všem korektně, ale upřímně řečeno na sportovní přátelství v jedné disciplíně moc nevěřím. Asi je těžké mít úplně bezelstně rád někoho, který chce to samé co vy.

Má-li člověk něčeho dosáhnout, potřebuje k tomu jisté zázemí. Jak je to ve Vašem případě?

Rodinné zázemí je u mě velice důležité, jsem ve stálém pracovním vypětí, navíc můj manžel také podniká, tak je to někdy dramatické. Ale mám sestru a dvě neteře a to jsou moji blízcí. Musím říci, že si velmi považuji i přátelství s několika lidmi, kteří se pohybují na špičkách českých průmyslových komplexů a jsou to velmi vzácní a kvalitní lidé a pár opravdu dobrých přátel mám i mezi politiky. Jsem člověkem, který neumí být sám a naštěstí mám velkou řadu dveří, u kterých mohu zaklepat v kteroukoliv denní či noční hodinu…

Stala jste se členkou rady ČT, co očekáváte od vašeho působení v této radě?

Je pravda, že situace v ČT se v jisté chvíli stala neúnosnou a já jsem měla a mám pocit, že bych v této věci mohla být prospěšná. V radě ČT jsem potkal několik mimořádně zajímavých lidí, např. pana prof. Knížáka. Nutno říci, že řešení té televizní krize je běh na dlouhou trať a navíc celá věc je neuvěřitelně složitá. Je to spousta práce a těžko si někdo dovede představit, co všechno je nutno číst, sledovat, brát na vědomí atd. Jsem ale zvyklá pracovat a bojovat a v radě ČT tomu nebude jinak.

Co třeba politika? Šla byste do kandidatury, třeba na prezidentku ČR?

Já jsem nikdy na politiku moc nebyla, spíš jsem ji odsuzovala, ale poslankyně paní Volfová si mě vzala do stínové vlády a já jsem najednou pochopila, že politika je jediný způsob, jak věci v téhle zemi lze měnit. Dnes také vím, že u nás žije velmi mnoho lidí, kteří se neumí bránit, neumí formulovat myšlenky a těmto obyčejným lidem je třeba pomáhat. V některých politických funkcích si sama sebe představit dovedu, ale řídit zemi je nesmírně složitá věc a navíc ztráta osobní svobody. U nás je spousta kvalitních a schopných lidí, kteří by v čele státu udělali mnohem více práce než já. Tedy politika možná ano, ale hlava státu určitě ne…

Helena Fibingerová: život je součtem nálezů a ztrát