Hudební fanoušek přivykl na různé originální názvy skupin, na které byla bohatá zejména osmdesátá léta (namátkově připomeňme třeba Atomová Mihule, Ještě jsme se nedohodli band, Třírychlostní Pepíček, Masomlejn…). Uveďme tedy věci na pravou míru a Hladolet přeložme jako starobylý český výraz pro planetu Saturn.
Vznik skupiny lze zaznamenat koncem roku 1998, kdy se pánové těsně po třicítce Břetislav Bartusek (akustická kytara, foukací harmonika, zpěv) a Petr Pantůček (baskytara) svázáni podobnými hudebními názory rozhodli založit skupinu. Na rozdíl od svých vrstevníků a souputníků, kteří v osmdesátých letech poslouchali novou vlnu, reggae a elektropop, byli ovlivněni hudbou šedesátých a sedmdesátých let, a tak byl jejich ambicí klasický rock, blues a americká písničkářská generace zmíněných časů. V jejich zvolna se formujícím repertoáru to byly coververze písní Neila Younga, Bandu, Johna Mayalla, Crosby, Stills And Nash atp., ale brzy bylo patrné, že vlastní autorský potenciál začne převzaté písně pomalu vytěsňovat, i když ne úplně a definitivně, a že Hladolet odhalí vlastní hudební tvář.
Oběma protagonistům bylo blízké cítění významných českých skupin Flamengo, Etc… a Marsyas a rovněž některé písně z jejich repertoáru byly zařazeny na playlist. Bartusek obdivoval existenciální poezii českého básníka Josefa Kainara, a proto se podobně jako jiní před ním rozhodl jeho texty zhudebnit. Např. Mha přede mnou, mha za mnou, Miss Otis lituje, Blues o kolejích a jiné.
Vedle klasických rockových struktur začal do hudebního cítění zvolna vplouvat jazz, zprvu však v modifikované podobě latinskoamerické hudby. Bartuskovo přesné frázování a smysl pro rytmus a Pantůčkovo najazzlé cítění a nepřeslechnutelná technika se staly určujícím faktorem skupiny, která nechtěla interpretovat elektrické blues s kvílivou sólující kytarou, jak bylo u řady jiných skupin devadesátých let zvykem.
Hladolet prošel řadou personálních změn, kdy členové přicházeli a odcházeli, a zase třeba přicházeli, skupina ale zůstala naživu i přes různé emocionální vibrace. Jazzový náboj ve skupině navíc podnítil i saxofonista Viktor Slavíček a varhaník a hráč na el piano Fender Rhodes Radek Bouzek, kteří už nyní stejně jako její zakladatel Petr Pantůček nejsou členy skupiny.
V hudebním klubu Stará Pekárna se ve vzpomínkovém večeru představil Hladolet v současné sestavě, kterou tvoří Břetislav Bartusek: zpěv, akustická kytara, foukací harmonika, Dušan Souček: elektrická kytara, zpěv, Jiří Salajka: housle, zpěv, Vilém Hudeček: zpěv, percussion, foukací harmonika, Rostislav Šmarda: akordeon, Jiří Švestka: baskytara a Pavel Koláček: bicí nástroje. Skupina už vlastně není skupinou, ale bandem, a téměř se nevměstná na skromné pódium zmíněného kulturního zařízení.
Vzpomínkový večer, ve kterém „bilancovali“ svou pětiletku, se nesl v pohodovém tónu. Hladolet působil vyrovnaným dojmem hudebníků, kteří se znají, respektují svoje možnosti a jsou naladěni na stejnou hudební tóninu. Přece jen mě ale překvapilo, že i po odchodu jazzmanů Pantůčka, Bouzka a Slavíčka zůstal pro Hladolet právě jazz tím určujícím spojením. Ne sice v nástrojovém obsazení, ale spíše v cítění. Swingování bicích a akustické kytary a přiznávky houslí vzdalovaly sdružení od písničkářství, prezentovaného frontmanem Bartuskem, který by při mírné nadsázce mohl být nazván „brněnským Neilem Youngem či Petrem Kalandrou“, kteří jsou jeho naturelu evidentně nejbližší. Kytarista Dušan Souček, vzhledově charismatický rocker, hrál s citem pro styl a působil ukázněně, někdy však bylo trochu na škodu, že jako elektrický kytarista alespoň na pár chorusů neovládl prostor. Sympaticky působila nenápadná, přesto nepřeslechnutelná dueta s houslemi Jiřího Salajky. Druhý zpěvák Vilém Hudeček cítí texty, které zpívá, a i když intonačně ne vždy jistý, přesto expresivně laděný dokázal ve svých vstupech zaujmout. Poněkud jsem přeslechl akordeonistu Rostislava Šmardu, který zůstal „mužem v pozadí“. Rytmika – bubeník Pavel Koláček a baskytarista Jiří Švestka, vytvářeli kompaktní dynamický most s muzikantskou přesností, aniž by nějak zvlášť vyčnívali. Problém tkvěl podobně jako v případě jiných skupin v sejmutí zvuku. Aparatura + mixážní pult + lidský element - tedy zvukař, tohle trio nebylo vždy v souladu. Přál bych Hladoletu stabilního a cítícího zvukaře, který by dokázal spolehlivě a vyváženě nastavit aparaturu a mikrofony tak, aby se zvuk nestal jakousi „pátou kolonou“. Podobně jako Bob Dylan, také frontman Bartusek mění aranžmá skladeb, a tak kdo si z pamětníků vybavil dané téma před lety, mnohdy nevycházel z údivu. To ale asi bylo kapelníkovým záměrem, aby si skupina zachovala od svého repertoáru odstup a patřičný nadhled. Stejně však bylo zvláštní jedno: kdo by si troufl zařadit vedle sebe do repertoáru Hancockovo Canteloupe Island, crimsonovské téma In The Court Of The Crimson King a bandovské The Weight? Hladolet si troufnul… díky širokému záběru. Nevím, jestli si získá ortodoxní jazzové publikum, ale spíš bych se přikláněl k názoru, že možná ztratí rockové písničkářské fanoušky. Přesto to ale nic nemění na tom, že Hladolet podal slušný výkon, jenž utkvěl v paměti. Oslava bezprostřednosti a nadšení nemusí být vždy aplaudována ohňostroji a vychlazeným šampaňským… Let’s go, Hladolet!
|